Ráno je sluníčko a Pavel si připravuje teplou vodu do sprchy. Všichni ho sledují a radí. Je to jak v divadle. Odpoledne se opět zatahuje a k večeru mrholí. Normální průběh počasí v zélandských horách. Chvíli posedáváme u ohně a potom se postupně přesouváme do kuchyňského stanu. Naštve to, když máme odpočinkový den a slunce je kdesi za mraky. Začíná se smrákat. Poklízíme pár věcí, než bude úplná tma.

Kluci už ve stanu hráli kostky a jejich karbanický pokřik se nesl táborem, když tu se to okolo mě mihlo. Potichu, zcela neslyšně, spíše jako přelud přelétlo cosi úžlabinou těsně nad stany a zmizelo v kotlině s jezerem. Orel? Proč ale za šera? Sova? Takhle velká? Netopýr? Úplná blbost. Ve stanu je moje zpráva hodnocena s bujarým veselím a s dotazem, zda snad něco tajně nepopíjím. Další den opět mrholí a úmyslně setrvávám venku do pozdního večera chráněn před nečasem mohutným převislým kmenem stromu. A ono to opět prolétlo. Rychle, klouzavým letem, bez jediného pohybu křídel. Bohužel je šero natolik velké, že nejsem schopen rozeznat podrobnosti. Je to ale hodně velké a musí to být dravec. Tentokrát se svěřuji pouze Hombremu, avšak bez úspěchu. Jakožto znalec ptáků mě odkazuje do patřičných mezí a nemíní se mnou vést odbornou diskuzi.

Další den jsem připraven s fotoaparátem a silným bleskem. Podivný tvor se jako naschvál neobjevil. V následujících dnech probíhá normální expediční průzkum v Bohemii a asi bych na všechno zapomněl, kdyby se v pátek záhadný pták neobjevil znovu. Seděli jsme u ohně a díky úplňku bylo světlo skoro jako ve dne. David hrál na kytaru a my do toho svými přihroublými hlasy pořvávali. Najednou se přímo nad námi mihl stín. Každý ho viděl, nikdo to nemohl považovat za fantazii. Až na Hombreho. Ten seděl ve svém stanu, cosi tam kutil a celou záležitost považoval za dobře sehraný žert na jeho osobu.

Uběhlo opět pár dní. Hombre si ode mně půjčil teleobjektiv a šel nad les fotit západ slunce. Neuplynula snad ani čtvrthodina, když se od okraje lesa ozval strašný výkřik. Pak bylo ticho. Nikdo nic nechápal, ale všeho jsme nechali a hnali jsme se směrem po zvuku. Na seškrapovatělém balvanu ležel na břiše Hombre a právě se probíral ze šoku. Levé rameno měl několikrát probodnuté jakoby od obrovského pařátu a v týle se šklebila ošklivě krvácející rána. On sám se na nic nepamatoval. Jenom na tichý svistot křídel a strašný úder do hlavy.

Nad jezero se snáší soumrak. Mezi skalami se mihne stín, prolétne nad vodou a zmizí v divokých kaňonech na severozápadě. Jen cvičené ucho rozezná šelest obrovských křídel. Jeskyňáři ho už nevidí. Dávno skončili svůj průzkum a na vyležená místa po stanech se zvolna snáší první vločky sněhu.

Radko Tásler, ZO 5-02, Speleo Albeřice