anglická verze

Albeřická jeskyně

Je únorová sobota a z oblohy se neustále sypou velké bílé vločky. Na sněhu se kupí neoprény, přilby, transportní pytle, láhve se vzduchem, ploutve, akumulátory a spousta jiných věcí. Tentokrát již každý ví, co ho čeká a do výzbroje navíc přibyla silná halogenová světla na prosvícení zkalené vody. Z obou podzemních jezírek v Albeřické jeskyni byl pod vodou prozkoumán labyrint zatopených chodeb, ale spojení se nikdy nepodařilo prokázat. Z několikaletého pozorování oscilace vodní hladiny jsme věděli, že obě jezírka fungují jako spojené nádoby a že propojené musí být. Ale kde?

kliknutím zvětšíte

Rozhodli jsme se všechno vsadit na jednu kartu. Potápěč se protáhne úžinou v Závěrovém jezírku, kde pochopitelně zvíří kal. Ale nevrátí se jako obvykle a nebude čekat, až se kal usadí. Poplave "naslepo", potáhne za sebou vodící šňůru a pokusí se někde v labyrintu narazit na vodící šňůru taženou z jezírka v Mramorové propasti a tudy vyplavat. Pokud se to nepovede, vrátí se po své vodící šňůře a přes úzké místo mu pomůže záložní potápěč.

Volba padá na Jirku a jeho světlo rychle mizí v modrozelené hlubině. My ostatní se přesouváme na dno Mramorové propasti, kde by se měl Jirka po dvaceti minutách vynořit, pokud se mu ovšem podaří nalézt spojení.

Zhasínáme světla a čekáme v naprosté tmě. Jen na okamžik někdo krátce posvítí na hodinky. Snažíme se zachytit i nepatrné záblesky světla kdesi hluboko ve vodě. Marně. Je to nekonečné. Po deseti minutách jsme jako na trní a po patnácti narůstá nervozita. Již nesedíme v úplné tmě a Vláďa tlumeným světlem sleduje běh vteřinové ručičky. Po osmnácti minutách nasazuje masku a kontroluje automatiku. Za dvě minuty bude muset Jirkovi na pomoc.

Počítáme vteřiny, Vláďa je připraven skočit do vody, třetí potápěč se chystá do pohotovosti. Přesně 10 sekund před vypršením limitu se kdesi ve vodě mihne odlesk světla a vzápětí vystoupí roj bublin. Potom už vidíme záři zdvojených reflektorů, jak z hloubky 19 metrů prosvěcují modrozelenou vodu. Jirka už nespěchá. Musí prodělat dekompresi a chápe, že díky světlu a bublinám o něm víme.

Průstup ze Závěrového jezírka na konci Albeřické jeskyně do Mramorové propasti se podařil, ale průzkum nekončí. Zatopené chodby v hloubce 17-19 metrů vedou severním směrem někam k Polsku .....

kliknutím zvětšíte

Albeřická jeskyně je nejdelší jeskyní Krkonošského národního parku a délka všech jejích prostor a chodeb dosahuje 250 m. Přibližnou představu si můžete udělat na zjednodušeném řezu jeskyní. Jeskyně je vyvinuta v úzkém pruhu metamorfovaných vápenců - mramorů rýchorského krystalinika. Vchod byl objeven při těžbě kamene někdy v roce 1887, ale jeskyně nebyla podrobně prozkoumána. Pravděpodobně byla v této době prostoupena pouze část středního patra. Zhruba od roku 1968 probíhá systematický průzkum a dosud jsou zdokumentovaná čtyři patra. Střední patro je nejmohutnější a jsou zde zařícené dómy spojené krátkými chodbami. Svrchní patro představuje systém úzkých komínů a plazivek spojených s jediným dómem v tomto patře. Ve spodním patru jsou modrozelená až 20 metrů hluboká podzemní jezera, která navazují na trvale zatopené čtvrté patro. To je zatím nejméně zdokumentované a na průzkumu se pracuje potápěčským způsobem.

kliknutím zvětšíte

Jeskyně má na několika místech chudou, většinou odumřelou sintrovou výzdobu, živé barevné formy krápníků jsou pouze v extrémně přístupné západní části jeskyně. Stalaktity a stalagnáty dosahují maximálních délek 25 centimetrů, stalagmity jsou zastoupeny velice zřídka a jsou vysoké pouze několik centimetrů.

V zimním období, kdy se ve vstupních částech vytváří bohatá ledová výzdoba, slouží jeskyně jako zimoviště netopýrů. Nejčastěji se vyskytují druhy: netopýr vodní (Myotis daubentoni), netopýr velký (Myotis myotis) a z vrápenců vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros).




 [ zpět ]  [ domů ] © webmaster  29.3.2008